Jak jsem k papillonovi přišla...

po létech vlastnictví jezevčíků jsem usoudila, že bych taky mohla zkusit jiné plemeno. V té době už se mi nechtělo čekat, zda jezevčíkovi vyrostou všechny (předepsané) zuby, zda bude dostatečně lovecky nadaný a složí úspěšně zkoušky předepsané pro chov, zda ho zase nebudou trápit problémy s páteří a tak jsem si stanovila kritéria pro nové plemeno. Aby to byl pejsek dlouhosrstý, ale ne s podsadou, která nedělá dobře mé alergii, aby neměl chlupaté nožičky, aby byl maximálně do 5 kg a mohla ho v případě potřeby snadno odnést, aby nebyl zbytečně uštěkaný a hysterický, ale naopak  přátelský a nekonfliktní,  aby neměl zkrácený čeníšek a bylo to zdravé a dlouhověké plemeno. Když jsem všechna ta "aby" sečetla, vyšel mi z toho jedině papillon. Po dotazu u poradkyně chovu pro toto plemeno jsem zjistila, že je jich u nás tak málo, že vzhledem k příbuznosti by pejsek jistě byl vhodný na výstavy, ale už ne pro chov. Tak jsem začala pátrat v zahraničí a díky knížce o tomto plemeni jsem přišla k chovatelce paní Bolt ze Švýcarska a jejímu chovu von Rotmonten. Od té doby uplynulo už přes 10 let a já jsem nikdy nezalitovala.
Jak šel život, to už vám povypráví Ferda sám..   
 

Za vytvoření těchto pěkných bannerů děkuji svému kamarádovi Darkovi Karaskovi z Polska!